Hadíth: „Dobro jsou dobré mravy a hřích je to, co tíží tvoji hruď a nechceš, aby to lidé zjistili

عَنِ النَّوَّاسِ بْنِ سِمْعَانَ رَضِيَ اللهُ عَنْهُ عَنِ النَّبِيِّ صَلَّى اللهُ عَلَيْهِ وَسَلَّمَ قَالَ:
«البِرُّ: حُسْنُ الخُلُقِ، وَالإِثْمُ مَا حَاكَ فِي صَدْرِكَ، وَكَرِهْتَ أَنْ يَطَّلِعَ عَلَيْهِ النَّاسُ». وَعَنْ وَابِصَةَ بْنِ مَعْبَدٍ رَضِيَ اللَّهُ عَنْهُ قَالَ: أَتَيْتُ رَسُولَ اللَّهِ صَلَّى اللهُ عَلَيْهِ وَسَلَّمَ فَقَالَ: «جِئْتَ تَسْأَلُ عَنِ البِرِّ وَالإِثْمِ»، قُلْتُ: نَعَمْ، قَالَ: «اسْتَفْتِ قَلْبَكَ، البِرُّ: مَا اطْمَأَنَّتْ إلَيْهِ النَّفْسُ، وَاطْمَأَنَّ إلَيْهِ القَلْبُ، وَالإِثْمُ: مَا حَاكَ فِي نَفْسِكَ وَتَرَدَّدَ فِي الصَّدْرِ، وَإِنْ أَفْتَاكَ النَّاسُ وَأَفْتَوْكَ».
[صحيح] - [الحديث الأول: رواه مسلم، والحديث الثاني: رواه أحمد والدارمي.] - [الأربعون النووية: 27]

An-Nawwás Ibn Sim‘án (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl, že Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) řekl:
„Dobro jsou dobré mravy a hřích je to, co tíží tvoji hruď a nechceš, aby to lidé zjistili.” A Wábisa Ibn Ma‘bad (ať je s ním Bůh spokojen) řekl: Přišel jsem k Poslu Božímu (ať mu Bůh žehná a dá mír) a on řekl: „Přišel ses zeptat na dobro a hřích?” Řekl jsem: Ano. A on řekl: „Dobro je to, v čem je tvoje duše klidná a tvé srdce v tom cítí klid. A hřích je to, co co tíží tvoji hruď, i kdyby ti lidé říkali něco jiného (dávali fatwy)."
[Správný(Sahíh)] - [الحديث الأول: رواه مسلم، والحديث الثاني: رواه أحمد والدارمي] - [الأربعون النووية - 27]

Výklad

Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) mluvil o dobru a hříchu a řekl: Největším dobrem jsou dobré mravy. Vůči Bohu je to bohabojnost a vůči ostatním stvořením je to neškodit, nehněvat se, usmívat se, hezky mluvit, udržovat rodinná pouta, být hodný, milý, dobře se chovat a hezky se přátelit. A že dobro je to, v čem srdce a duše cítí klid. Zatímco hřích je to, co tíží duši z věcí, které jsou pochybné a není jim otevřená hruď a srdce o nich cítí pochybnost a strach, že by to mohl být hřích, a člověk si to nepřeje ukázat, protože je to pro nejlepší a dokonalé lidi ošklivé, protože člověk přirozeně chce, aby v něm ostatní viděli dobro, a pokud nechce, aby někdo znal jeho čin, znamená to, že tento čin je hřích a není v něm žádné dobro. A i kdyby ti lidé říkali něco jiného (fatwy), neřiď se tím, pokud o tom v duši cítíš pochyby, protože fatwa neodstraní pochybnost, pokud je tato pochybnost správná a ten, kdo ji dává nemá vědění. Pokud je ale fatwa založena na islámském důkazu, musí se jí ten, koho se týká, řídit, i kdyby v ní necítil klid.

Poučení z hadíthu

1. Nabádání k dobrým mravům, protože dobré mravy patří mezi největší druhy dobra.
2. Pravda a faleš se nemohou věřícímu splést, naopak pozná pravdu podle světla, které má v srdci, a uteče od falše a bude ji odmítat.
3. Mezi znaky hříchu patří nepokoj v srdci a tíže a že si člověk nepřeje, aby to někdo zjistil.
4. As-Sindí řekl: Toto se týká věcí, o kterých jsou pochyby a lidé neví, zda jsou správné nebo ne, ale to, co je nařízené a není žádný důkaz, který ukazuje opak, to patří do dobra a stejně tak to, co je zakázané, je hřích a není třeba se v těchto věcech ptát srdce a cítit klid.
5. Tímto hadíthem jsou osloveni ti, kteří mají zdravou přirozenost, ne ti, kteří mají převrácená srdce, která neznají dobro a neodmítají zlo, kromě toho, co odpovídá jejich touhám.
6. At-Tíbí řekl: Říká se, že dobro v tomto hadíthu je vysvětlováno mnoha významy; na některých místech je vysvětleno jako to, v čem cítí duše i srdce klid, jindy je vysvětlováno jako víra, jindy jako to, co tě přibližuje k Bohu, a zde je vysvětlováno jako dobré mravy. A dobré mravy jsou vysvětlovány jako snášení ubližování, nehněvání se, usmívání se a laskavá řeč. A všechny tyto významy jsou si podobné.