Hadíth: „Není člověka který by udělal nějaký hřích, pak vstal a očistil se, pak se pomodlil a pak poprosil Boha o odpuštění, aniž by mu Bůh odpustil.”

‌عن عَلِيٍّ قَالَ: إِنِّي كُنْتُ رَجُلًا إِذَا سَمِعْتُ مِنْ رَسُولِ اللهِ صَلَّى اللهُ عَلَيْهِ وَسَلَّمَ حَدِيثًا نَفَعَنِي اللهُ مِنْهُ بِمَا شَاءَ أَنْ يَنْفَعَنِي بِهِ، وَإِذَا حَدَّثَنِي رَجُلٌ مِنْ أَصْحَابِهِ اسْتَحْلَفْتُهُ، فَإِذَا حَلَفَ لِي صَدَّقْتُهُ، وَإِنَّهُ حَدَّثَنِي ‌أَبُو بَكْرٍ، وَصَدَقَ أَبُو بَكْرٍ، قَالَ: سَمِعْتُ رَسُولَ اللهِ صَلَّى اللهُ عَلَيْهِ وَسَلَّمَ يَقُولُ:
«مَا مِنْ رَجُلٍ يُذْنِبُ ذَنْبًا، ثُمَّ يَقُومُ فَيَتَطَهَّرُ، ثُمَّ يُصَلِّي، ثُمَّ يَسْتَغْفِرُ اللهَ، إِلَّا غَفَرَ اللهُ لَهُ»، ثُمَّ قَرَأَ هَذِهِ الْآيَةَ: {وَالَّذِينَ إِذَا فَعَلُوا فَاحِشَةً أَوْ ظَلَمُوا أَنْفُسَهُمْ ذَكَرُوا اللهَ فَاسْتَغْفَرُوا لِذُنُوبِهِمْ} [آل عمران: 135].
[صحيح] - [رواه أبو داود والترمذي والنسائي في الكبرى وابن ماجه وأحمد] - [سنن الترمذي: 406]

‘Alí vyprávěl: „Byl jsem člověkem, kterému když slyšel něco od Posla Božího (ať mu Bůh žehná a dá mír), tím Bůh prospěl tolik, kolik chtěl. A když mi někdo z jeho druhů něco vyprávěl, nechal jsem ho přísahat, a když přísahal, uvěřil jsem mu. A Abú Bakr mi vyprávěl (a Abú Bakr je pravdomluvný), že Posel Boží (ať mu Bůh žehná a dá mír) řekl:
„Není člověka který by udělal nějaký hřích, pak vstal a očistil se, pak se pomodlil a pak poprosil Boha o odpuštění, aniž by mu Bůh odpustil.” A pak přednesl tento verš: {a ty, kteří potom, co spáchali hanebnost či sami sobě ukřivdili, vzpomínají Boha a prosí Jej za odpuštění hříchů svých } [Rod ‘Imránúv: 135].
[Správný(Sahíh)] - [Zaznamenal ho Abú Dáwúd, At-Thirmidhí, An-Nasáí v As-Sunan Al-Kubrá, Ibn Mádžah a Ahmad]

Výklad

Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) řekl, že není člověka který by udělal nějaký hřích, pak vstal a udělal pořádně malou očistu, pak se pomodlil dvě raka'a s úmyslem, že se kaje Bohu za tento hřích, a pak poprosil Boha o odpuštění, aniž by mu Bůh odpustil. Poté Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) přednesl tento verš: {a ty, kteří potom, co spáchali hanebnost či sami sobě ukřivdili, vzpomínají Boha a prosí Jej za odpuštění hříchů svých}. [Rod ‘Imránúv: 135]